K zamyšlení

Přišel jsem odkud? Odcházím kam?
Život po smrti - cesta tvé duše

Když přijdu, neví nikdo, kdo jsem a odkud přicházím.

Když odcházím, neví nikdo, kdo jsem byl a kam jdu.

Tato kniha obsahuje vědomosti z nejvyšších duchovních sfér.

Zde jsou odpovědi na otázky, které jsou tak staré jako lidstvo samo.

 

(0)

Předmluva

Denně umírají lidé. Většina z nás se smrti bojí. Lidé mají strach a ptají se sami sebe: „Co bude potom se mnou?“

Mnozí říkají: „My nevíme, co přijde potom. Žádný se ještě z onoho světa nevrátil“. Ani křesťanská církev nemá žádnou uspokojivou odpověď na tuto existenční otázku.

Ten, kdo považuje pouze životní bytí mezi narozením a smrtí za „život“, tomu se musí zdát jeho „odkud“ a „kam“ tajemstvím.

Nikoliv tajemstvím, ale pravdou je, co mnozí už nevědí a co je proto popsáno v tomto spise: Že smrt neznamená ukončení naší životní cesty, ale že je bránou k jejímu pokračování na jiné existenční rovině. Bránou k životu, který bude o to plnější světla, čím vědoměji člověk zvládl úlohy svého života na zemi.

Smrt, jedna zastávka naší duše na pouti k dokonalému životu! Pochopíme-li, čím život skutečně je, pak ztratí smrt svoji hrůzu. Realita našeho života pokračuje dál. Jak, určujeme my sami.

 

(1)

Úvod

Co znamená život?

Znamená život, náš život, pouze období mezi začátkem a koncem života na zemi, mezi narozením a smrtí, mezi těmito dvěma nevyhnutelnými událostmi, které jsou obě zpravidla pro všechny zúčastněné spojené s těžkostmi a často i s bo­lestmi? Nedá se opravdu o životě nic jiného říci, než to, že člověk, počat rodiči, se vyvíjí v těle matky až do narození, aby pak několik desítek let žil, zemřel, byl pohřben a zase rozptýlil se ve své materiální částice? Je duše jenom produkt pozemského těla, která pak společně s ním též pomine? Je, tě­lesný organismus určován pouze dědičnými vlohami po rodi­čích a prarodičích, roste a vyvíjí se naše tělo jen podle zákonů dědičnosti?

Mnozí jsou o tom přesvědčeni, jiní zase mají více nebo méně jasné představy o další existenci člověka nebo části z něho -­jeho duše. Věří, že zemřeli spí v hrobě až do doby zmrtvých­vstání a nechávají na náhrobní kámen vytesat nápis: „Spi sladce“. Jsou toho názoru, že materiální tělo, přes jeho zřejmé rozpad­nutí může opět vstát z mrtvých.

Kdo se ptá na život a smrt v křesťanské církvi, musí zjistit, že o tom, co přijde po smrti, není schopna dát žádné spole­hlivé odpovědi, neboť bible nepodává k tomuto tématu žádné konkrétní údaje. Mnozí bigotně věřící se bojí, že budou muset po smrti trpět v pekle anebo, že po posledním soudu budou uvrženi do věčného zatracení.

Moderně myslící člověk 20. století se raději tématu „smrt“ vyhne. Považuje za reálné a existující to, co může bezpros­tředně vnímat svými pěti smysly a chápat svým intelektem. Vidí se ve své tělesné existenci a zažije to, že je zapředen do vnějšně vnímatelných životních procesů. To, „odkud, kam, to proč a jak to“ jeho osudu mu zůstává hádankou, ale to vnější, poznatelné se mu zdá konkrétně hmatatelné jako jeho život. A na základě tohoto vědomí, které je poznamenané materiálními názory, se pochopitelně hrozí toho, podívat se smrti a konči zdejšího bytí do očí, neboť si myslí, že smrt ukončí jeho existenci.

A tak člověk miluje tento život, který mu poskytuje kromě nesnází též všelijaké příjemné a lákavé věci. Chtěl by dlouho žít a nechce ani druhé vidět umírat. Často se přátelé a příbuzní pokoušejí člověka, který je již smrtí poznamenán, udržet naživu.

Strach a nevědomost označily téma „úmrtí“ a „smrt“ za tabu. Teprve před několika lety se toto stanovisko změnilo, poté, co si někteří lékaři dali za úkol, umírající doprovázet a ne je „odstranit“ v době, kdy se už veškeré lékařské úsilí zdá být bezúčelné.

Zkušenosti z této oblasti na rozhraní života a smrti přiměly k zamyšlení a ke změně názorů. Daly podnět k rozšíření úzkého horizontu poznatků o životě. Dnes již velký počet lidí tuší nebo věří pravdivému obsahu životního pojetí těch, kteří žijí v ze­mích, materialismem méně poznamenaných, ve kterých je smrt viděna jako jedna zastávka v přirozeném řádu života. Tam jsou přesvědčeni, že po smrti fyzického těla, „zemřelý“, to znamená jeho duše, žije dál. Z větší části je též známo, že duše může procházet vícero pozemskými životy v různých časových úse­cích, v rozdílných lidských tělech.

I u nás zná lidová moudrost formu další existence. Když dnes vědci, kteří se zabývají smrtí, zveřejní své poznatky, tak se dočítáme něčeho, co vůbec není nové. Teorie přírodních věd a církevní dogmata mohly sice toto prastaré vědění vytlačit z našeho vědomí, ale v žádném případě jej nemohly vyvrátit nebo dokonce zapíráním skutečností tyto skutečnosti změnit.

Výklad této knihy navazuje na základní zkušenosti lidstva, mnohé však opravuje a jde zčásti přes doposud známé mnohem dále, až do světa, kde neexistuje již žádná materie, do světa Ducha. Odtud, z duchovna, pocházejí tyto vědomosti, ze kte­rých zde dáváme dál. Ve všech dobách byly základní pravdy života - a dnes jsou opět - zjevovány Duchem Božím, bez­prostředně skrze ústa proroků. My jsme tyto vědomosti z Bo­žího pramene pouze oblékli do svých slov.

 

(2)

Smrt není zánik, ale proměna

„Vita mutatur, non tollitur“

Život nebude zničen, nýbrž přeměněn

(Nápis na starém náhrobku)

Vše je energie a z této energie se nemůže nic ztratit!

Život je forma energie! Tak jako naši přírodovědci až do dneška nemohou jednoznačně definovat, odkud energie přichází, proč a jak vzniká, stejně tak nemohou vysvětlit život, mohou ho jen popsat. Tato forma energie - život - se vymyká dosahu dnešních přírodních věd, stejně tak jako naše duše.

Duše je podstatná část životné bytosti „člověk“. Kde se na­cházela předtím, než se člověk narodil? A kde zůstane, až se tělo zase rozloží v prvky?

Hmotné tělo, jako živý organismus, je vybudováno na základě přeměny materie. Po smrti, poté co z něho vyprchá život, se opět přeměnou rozplyne v hmotné prvky. Co se ale stane se „životem“ a co se stane s duší?

Výzkum, který je zaměřen pouze na materii, nám nedokáže přes největší vědecké snažení vysvětlit, co je každému nej­samozřejmější, totiž život, život, který nás v miliónových for­mách obklopuje v podobě zvířat, rostlin a mikrobů. Z larvy motýla se stane housenka, která se později zakukli do zámotku, ze kterého se zase vyklube nový motýl. Život se mění, ale nezmizí, neztrácí se!

Ve svých nových projevech nám Duch Boží vysvětluje, že vše je energie. Život je energie - který nemůže být zničen, který nemůže být zahuben. Jenom jeho forma se může přemě­nit. Život je ve své původní formě duchovní, ano, život je duch. Naše duše je duchovní existencí, je duchovní forma života.

Pro mnohé lidi, žijící mimo naší západní civilizaci, to patří k základním vědomostem, že duše existovala už před zploze­ním člověka a jehož smrt duše „přežije“. Takže jsme zde již před naším narozením, v podobě naší duše, která se jako du­chovní tělo zdržuje v duchovní oblasti.

To se dovídáme také v nových projevech a ještě mnohem více:

Naše duše putuje již dlouho. Kdysi přišla z čistého ducho­vního světa. Tam, domů k Věčnému Otci do nebeských svě­telných říší, se vrací zpět. Její putování vede přes říše duševní, oblasti očišťovací. Za určitých předpokladů smí vklouznout do lidského těla, aby během pozemského života, v čase a v pros­toru, odložila díl svého zatížení. Podaří-li se jí to, pak může pokračovat na cestě domů ke světelnějším světům očišťovacích oblastí. Tím se dostala na své cestě kupředu.

Život na zemi je tedy jen mezistanicí na cestě naší duše, na které jde o to, dosáhnout prostřednictvím vyššího ducho­vního vývoje své původní čistoty, původní vysoké vibrace a původní světelné síly.

Duše, duchovní útvar s určitými, zcela specifickými, téměř „osobními“ znaky, se přiblíží během početí a vstoupí při narození dítěte zcela do hmotného lidského těla. Zůstane s ním spojena až do své fyzické smrti.

Všechny životní procesy člověka mají svůj původ v duši.

Do fyzického těla proudí skrze duši božská životní energie a oživuje ho.

Vše je energie, naše cítění, myšlení, mluvení a jednání! Naše duše je „knihou života“. V ní je vše zachyceno a v ní zůstane též po odložení pozemského těla v působnosti, co člověk kdy pocítil, myslel, hovořil a konal. To znamená: do duchovních oblastí vezmeme sebou naši identitu, naše vědomí, naše chyby a slabosti, ale také naši vnitřní radost a oddanost k Bohu. To negativní zatěžuje naši duši, zastíní ji a zatemní. Pozitivní myšlenky a činy přinesou duši úlevu a dají jí více světla.

Náš nejdůležitější úkol by měl být, na konci našeho po­zemského života dosáhnout pozitivní bilance, tedy osvobození od četných zátěží a zastínění. Přijde nato, co si vezmeme z tohoto života sebou. Přijde na to, jak temná či jasná je naše duše, když umíráme, neboť to určuje po naší fyzické smrti další cestu naší duše.

 

(3)

Jak probíhá umírání?
Co prožívá duše, když opouští své tělo?

Každého člověka čeká po uplynutí jeho pozemského život­ního období odloučení duše od těla. Pro „umírání“ však ne­platí žádná norma, každý člověk umírá jinak!

Moderní výzkum, zabývající se smrtí a umíráním, čerpá svoje vědomosti z popisu lidí, kteří byli už klinicky mrtví a kteří byli znovu přivedeni k životu. Zpravidla utrpěli tito lidé náhlou, násilnou smrt, která se však neukázala být konečnou. Tato líčení jsou podobná:

První poznatek je zpravidla ten, že se duše vznáší mimo a nad svým fyzickým tělem. V tomto stavu vnímá duše své reálné okolí s absolutní přesností a vše, co se kolem ní děje, třeba například v operačním sále nebo na místě nehody. Často duše prožívá v této souvislosti, jako by klouzala temným tunelem směrem ke světelnému bodu. Někteří cítí, že se nachá­zejí ve světle a slyší harmonické tóny a hudbu sfér. Tyto duše se však neoddělily úplně od těla, takže oživovací pokusy se podaří.

Úplně jinak probíhá přirozené umírání, při kterém trvá postupné odpoutávání ze života z těla několik let: Čas od času se dostavují potíže s krevním oběhem, ten či onen orgán nepra­cuje již jako doposud, tělo se stává stále slabším a slabším.

Duši samotné je během této doby dáno hodně možností připravit se na své oddělení od těla. Když se tělo nachází v hlubokém spánku, může duše opustit tělo a se svým stráž­ným duchem „nacvičovat volnost pohybu“. Tak jako například nemocný, který byl delší dobu upoután na lůžko, se musí znovu učit chodit, stejně tak se musí i duše znovu naučit vol­nosti pohybu v duchovních sférách.

Konečně člověk ulehne, aby zemřel. Bezprostředně před vystoupením duše se odvíjí ještě jednou celý život umírajícího, podobně jako ve zrychleném filmu. Plně vědomě duše hodnotí až do posledního pocitu svojí minulost, svůj právě prošlý po­zemský život. Hodnotí ho však podle jiných hledisek; než jak to předtím dělal člověk. Rozhodujícím kriteriem je kriterium prokázané nezištné a neosobní lásky. Tak se stane duše svým vlastním soudcem nad činy a smýšlením svého vlastního člověka:

Jestliže se člověk na svoji smrt připravoval, může se duše oddělit od těla relativně jednoduše. Duchovní bytosti jí přitom pomáhají i její strážný duch a též duše bývalých přátel a pří­buzných. Vítají duši, která se právě oddělila od materie a po­máhají jí zaujmout místo na „druhém“ světě.

Jestliže se však člověk na svoji smrt nepřipravil a žil plně v materii, bez jakéhokoliv duchovního snažení, bez jakého­koliv zaměření na Boha, pak je jeho celé myšlení a snažení, celé jeho vědomí tak zaměřené na pozemské a lidské životní podmínky, že se toho křečovitě drží. Pak si také nemůže udělat žádnou představu o životě mimo tuto lidskou existenci a proto se smrti brání.

I této duši chtějí duchovní bytosti pomoci, aby se mohla lehčeji od těla odloučit. Ale dokud člověk sám svoji smrt ne­přijme a nechce o ní nic slyšet, jsou možnosti duchovních bytostí pomoci silně omezené. Čisté bytosti respektují svo­bodnou vůli druhého.

Duše, která je tak silně zaměřena na pozemský život, zů­stane i po svém výstupu z lidského těla s ním víceméně spojena skrze proudy energie. Upne se na svůj fyzický domov, neboť také věří, že život je možný pouze v materiálním těle. Cítí ještě, co se s bezduchým tělem děje, jedno, jestli je uloženo v hrobě, či zaneseno do krematoria.

 

(4)

Duše se odpoutá dle stupně svého vývoje

Tak jak člověk žil, jak svoji duši připravil, tak cítí a žije duše dál.

Co se stane s duší například po smrtelném úrazu? Je-li duše tímto násilným účinkem, tak říkajíc vymrštěna z těla, pak se nemůže od těla odloučit podle zákona. To znamená, přestože je zbavena těla, zůstane více nebo méně silně s fyzickým tělem spojena, podle toho, jak byl onen člověk duchovně zaměřený.

Při tomto násilném oddělení je duši zřídka možné se okam­žitě zorientovat, přestože se duchovní bytosti a ostatní duše o ni starají. Následkem šoku, který duše utrpěla, věří, že je ještě stále v lidském těle, protože ještě dlouho poté v sobě cítí ten okamžik leknutí a momentální bolest a protože nevyvinula žádnou rozlišovací schopnost.

Lékař mohl již dávno konstatovat smrt, nebožtík mohl být už dávno pochován a duše ještě nadále věří, že je se svým tělem spojena. Skrze tento šok může duše za určitých okolností ještě řadu dnů, týdnů nebo měsíců nebo ještě déle žít v představě, že je ještě člověkem -- třeba jen nemocným nebo po úrazu zraněným, ale ne mrtvým!

S těmito dojmy žije dál a vnímá je jako obrazy. V těchto duševních představách věří, že žije reálně ve fyzickém těle, cítí, mysli a jedná. Jde třeba vykonávat svoji dřívější práci, protože věří, že je ještě stále člověkem. Pohybuje se v uličním provozu a používá našich dopravních prostředků. Po výstupu z těla nemá však žádný cit. Často bloudí dlouho po této Zemi, než pozná, že je mnohé jinak, než co byla jako člověk zvyklá. Jde třeba ke svým přátelům a ptá se sama sebe: „Nikdo si mě už nevšímá, moje pracoviště je obsazené někým jiným, já jsem úplně sama. Co se to se mnou stalo?“

Teprve po takovémto poznatku může duchovní svět působit na duši. Teprve, když si duše uvědomí, že je bytostí nehmot­nou a že její materiální tělo je již dávno pohřbeno, teprve pak se může pomocí svého anděla strážného probrat a podle stupně svého vědomí nastoupit svoji pout. Některá duše se nechá poučit a nechá se vést do říše duší, jiná jde zase k hrobu a čeká u něho na zmrtvýchvstání „masa“, tak jak se to během „života“ učila.

Jak už bylo řečeno na začátku, hromadí v sobě duše vše, co člověk během svého života prožije, tedy i všechna nábo­ženská ponaučení. Jestliže byl člověk vychován v určitém způ­sobu myšleni jedné víry a tu také jako pravdu uznal, pak zů­stane jeho duše i po smrti u tohoto přesvědčení. Především v tom případě, když ho církev mohla přesvědčit, že jenom ona jediná oblažuje a že předpokladem k tomu je uznání celého jejího učení. Když se duše odpoutá, žije i nadále v domnění, že stále ještě náleží své církvi a že Boha najde pouze v kostele.

Bůh ale není vázán na jedno místo, nýbrž jako univerzální Duch je všudypřítomný, také v duši samotné! Dokud toto duše nepochopila a dokud se drží toho, co jí učitelé na Zemi vštípili do hlavy jako pravdu, zůstane tento vliv i nadále pro ni určujícím. Pak se uzavře vůči tomu, co by jí poslové věčné pravdy a světla chtěli přiblížit a na onom světě nebude moci najít svoji další cestu a bude se znovu snažit jít k inkarnaci.

O co rozdílnější je pak přechod na onen svět u člověka, který je opravdu s Bohem úzce spojen! Zde můžeme skutečně mluvit o „cestě domů“. Tento člověk ví, že jeho duše pochází od Boha a že od Něho dostává životní energii. Ví, že v jeho duši je uložen jeho věčný, nesmrtelný život. Duše - dítě Boží -je stále se svým Otcem ve spojení a chce se k Němu opět vrátit. Člověk ví, že materiální tělo se dá porovnat s oděvem, který se dá jednoduše odložit, když ho není třeba. Jeho duše přijímá již po léta před svojí cestou domů impulsy s obsahem v tomto smyslu: „Odluč se postupně od svého lidského těla“.

Jedinečné světelné vibrace vtékají do duše. Zcela obezřetně odebírá své proudy života z fyzického těla a střádá tyto síly. Kolem tohoto, s Bohem spjatého člověka, jsou duše z vyšších sfér a při jeho přechodu na druhý svět jsou přítomni dřívější rodinní příslušníci a strážný duch. Duše, která je ještě v člověku, se cítí šťastnou, neboť ví, že Pán Bůh ji volá zpět.

Člověk se smí, když čeká na takzvanou smrt, ještě jednou podívat zpět. Přehlédne svůj život a odpustí tam, kde je od­puštění třeba. Smí snad dokonce i vidět bytosti vzdálených světů a pocítí hojnost, která ho obklopuje. Pak zavře pozemské tělo oči, několikrát hluboce zadýchá: člověk ještě jednou uvidí duchovní bytosti, či vysoce vyvinuté duše plné světla – a pak vydechne naposledy-duše vystoupí z těla. V tomto okamžiku se vytvoří tento jemný, nehmotný, pohyblivý útvar. Duše na­byla své „stability“ a žije vědomě a radostně v té duchovní vibrační oblasti, do které přešla.

Duše je obklopena světlem. Strážný duch nebo duše z vyš­ších světů ji poučují. Duše vnímá melodie, to jsou vibrace té planety, ke které je například duše přitahována.

Každá duše je vedena jinak, přiměřeně svému stavu. Ně­která vidí třeba ulici nebo tunel nebo překrásnou louku. Duše spojená s Bohem se ještě jednou krátce ohlédne, poprosí o pod­poru pro truchlící příbuzné a jde dál.

Tato duše dosáhla během svého jí za zády ležícího, pozem­ského života pokroku. Přiblížila se o kousek k Otci, po kterém touží, šla několik krůčků dál na své cestě zpět ke světlu.

 

(5)

Kde budou jednou naše duše?

Podle duchovního zákona gravitace: Stejné přitahuje stejné, budou duši přitahovat jí odpovídající očistné roviny, jí odpo­vídající očistné oblasti a jí odpovídající duše.

Jestliže byl člověk za svého života egoista, jeho život určován pudy a přáními, chtěl-li mít a vlastnit, nemiloval-li nezištně, nenáviděl, honil se za svojí zábavou, pak se tato duševní zatí­žení do duše vryla. Co člověk nedokázal poznat již během svého života na Zemi a odložit, to vezme duše po odložení fyzického těla s sebou.

Duše se na onom světě může též dále a výše vyvíjet, i když ne tak rychle a jednoduše jako zde na zemi v lidském těle. Jestliže ale není duše ve stavu svou vlastní úlohu správně po­chopit a přijmout, pak si bude hledat v astrálních říších spo­lečnost stejných duší, které mají stejné zájmy nebo se vrátí zpět k zemi a bude vyhledávat místa, kde dříve ukájela své vášně.

Duše, u kterých je přitažlivost k materii velmi silná, přede­vším duše „podléhající vášním“, najdou sotva kdy své místo v astrálním světě. Vráti se jako takzvané „duše vázané k Zemi“ opět k zeměkouli a snaží se ovlivňovat lidi stejných vibrací, neboť ti pak mohou uskutečnit to, co už duše sama provést nemůže!

Tak jsou mezi námi milióny nevědoucích duší, „vázaných k zemi“, které nás všude obklopují a které se chtějí podílet na našem životě. Pověsí se doslova jako hrozny na ty lidi, kteří žijí pouze v pozemské materii, neboť je mohou ovlivňovat, a mohou jim také „odsávat“ životní síly.

Když tedy v sobě nosíme negativní pocity a špatné myšlenky, dáváme těmto duším vázaných k Zemi možnost k tomu, aby nás ovlivňovaly. Tyto duše, které odpovídají našemu nízkému, pokleslému vibračnímu stavu, nám přitom odebírají sílu a po­koušejí se nás v těchto nízkých vibracích udržet a pokud mo­žno ještě strhnout hlouběji.

Jestliže již člověk nasměroval svoji duši k vyšším oblastem, potom bude duše i po odložení těla vyššími světy přitahována! Jestliže se duše obrátila k Bohu, k věčnému bytí, pak také může být od vyšších sil bytí vedena. Dostane se jí těch pona­učení, která potřebuje. Získá poznatky, které jí umožní kráčet kupředu. Její duchovní uvědomění se bude postupně rozšiřovat, v ní uložené božské síly se budou rozvíjet. Duše přijme po­naučení a bude se v duchovních oblastech dále vyvíjet.

Z předneseného vidíme; když se duše oddělí od svého těla, bude se opět nacházet ve světě, který jí není cizím, nýbrž který odpovídá stavu jejího vědomí. Kdo se chce dovědět, jak u něho tento svět vypadá, musí se snažit pouze o sebepoznání. Duše půjde do toho světa, na který se již jako člověk zaměřila.

Potřebujeme se tedy jen ptát sami sebe: „Jsou moje myšlenky pozitivní či negativní? Jsou poznamenané závistí, nenávistí, nepřejícností, žárlivostí, chamtivostí, nepřátelstvím a hádavostí? Nebo jsou moje myšlenky naplněny nezištnou a ryzí láskou k bližnímu?“ Z odpovědí můžeme vyvodit, jak to v součas­nosti s námi a s naší duší stojí. Stejného druhu je i duchovu oblast onoho světa, ke které se nyní přikláníme.

 

(6)

Co znamená pro duši smutek pozůstalých?

Když člověk zemře, zanechává truchlící pozůstalé. Příliš často znamená smrt člověka hluboký, bolestný zlom v životě příbuzných a mnohdy i zcela nový směr jejich života. Avšak bolest a smutek pozůstalých by měl být co nejrychleji překonán. Smířit se se smrtí milovaného člověka bez toho, že cítí smutek, je pro většinu lidí těžké. Tento fakt přijmout, uvěřit smyslu této události, aniž jsme ho předtím plně mohli pochopit, je pro mnohého ještě nemožné. A proto drží smutek.

Názor, že smrt milovaného člověka v každém případě zna­mená dobré, i když nejsme v tomto okamžiku schopni poznat její smysl, je většinou možné až po uplynutí určité doby smutku.

Tento smutek cítí také duše zbavená těla a je tím zadržo­vána na své další cestě k vývoji. Když pozůstali bez pochopení na zesnulém lpějí, chtějí ho zadržet a přejí si, aby se vrátil zpět, pokládají ho tedy za svůj majetek, upoutávají tak duši k této pozemské sféře. V podstatě mysli jen sami na sebe a ne na blaho toho, o kterém si myslí, že ho tak milují. Jejich láska a smutek jsou ve skutečnosti jen výrazem sobectví.

Duše jsou mnohem citlivější než lidé. Trpí bolestí, kterou členové jejich rodiny kvůli nim prožívají.

Příbuzní by tedy měli odcházející duši věnovat na její cestu myšlenky plné lásky a prosit Boha, aby ji vedl na další cestě k očištění. V žádném případě nemá být duše zdržována projevy smutku, nářků či přáními.

Kdybychom mohli plně chápat Boží milost a lásku, museli bychom se vlastně radovat, že jedna milá duše odešla před námi v onu cizí zemi, kde nás jednou zase přivítá, až my na­stoupíme tuto cestu.

 

(7)

Co je smyslem našeho pozemského života?

Jedno, jak hluboké je zděšení nad úmrtím člena rodiny, my lidé máme sklon k tomu, smrt co možná nejrychleji z na­šeho vědomí vytlačit, neboť nás upozorňuje na jednu perspektivu života, na kterou v pohodlném a ukvapeném každodenním ži­votě lehce zapomínáme a často zapomenout chceme.

Každý hluboký zážitek našeho života, každá osudová rána nám dává příležitost, zahloubat se sám nad sebou. Utrpení nás vede od povrchnosti pozemského vegetování do hlubin naší duše a dotýká se oblastí, ve kterých dřímají síly k vyššímu životu. Pak vnímáme impulsy ducha, které byly jinak přehlu­šovány naším hlučným lidským shonem.

Neměli bychom přehlédnout vztyčený ukazováček Boží, který nás upozorňuje na to, abychom opět rozpoznali to nej­důležitější. Měli bychom si uvědomit, že smysl života na Zemi nespočívá v tom, tento život pouze žít a vychutnávat.

Neboť: náš pozemský život je školou a dobou učení. Tento čas bychom měli využít. Jestliže naše duše nedosáhne cíle této výuky během pozemského života, pak bude člověk v dal­ších pozemských životech postaven před stejné úkoly a bude se s nimi tak dlouho potýkat, až bude vše vyřešené a odpykané.

Proto je důležité, abychom se zaměřili na to nepomíjivé. Naším úkolem je všechno záporné v našem životě přeměnit v kladné tak, že bude v knize života na konci stát jenom po­zitivní bilance. Pak se může duše očišťovacím procesem opět vrátit k Věčnému Otci a stát se čistou a ryzí duchovní bytostí.

To však není možné spasením sebe samého, nýbrž jen uzná­ním Krista, který svojí obětí na Golgatě vložil do každé duše dodatečnou sílu, která nás podpírá, nám pomáhá a nás vede domů. Tuto sílu nazýváme Kristovou jiskrou nebo také jiskrou spasitelskou. Jestliže ale člověk svůj životní úkol nepozná a není ochoten pracovat na sobě, se zušlechťovat, a jestliže nepřijme Krista vědomě za svého Spasitele, jehož síla přemění zlo v dobro, pak nemůže jeho duše pokročit dál. Zůstane v očisťo­vacích oblastech mezi dušemi jí rovnými, podle zákona: Stejné přitahuje stejné.

Žijeme v době, která se chýlí ke konci. Materie pomine! Téměř 2000 let nás Duch znovu a znovu napomíná a upo­zorňuje, abychom se zaměřili F nad Kristovo vědomí. Máme poznat, že Duch života je v nás. Každý z nás zná přikázání života a nikdo nemůže říci: Já jsem o tom nic nevěděl! Znovu a znovu jsme upozorňováni, abychom dávali pozor na svou duši a uctívali své duchovní, nesmrtelné tělo, pozitivně mysleli, mluvili a jednali.

Naším životním úkolem je žít přikázání všech přikázání, to znamená uskutečnit a splnit ho: „Miluj Boha, svého Otce, nadevšecko a bližního svého jako sebe samého!“ Jestliže jsme žili v tomto duchovním zaměření, pak se může naše duše po tělesné smrti osvobodit a dále vyvíjet.

Proto také Duch Boží napomíná každého: Dávej pozor na svou duši!

Duše opustí svou schránku, své pozemské tělo. Tělo zemře. U každého člověka bude tento proces odpoutání duše od těla probíhat jinak, ale jeden zákon platí pro všechny: Tak jak člověk žil, tak bude jeho duše žít a cítit dál! Snažme se již teď o to, aby naše duše byla osvobozena od stínů a zatížení, aby zářila čistotou a světlem. Boží síly v nás a kolem nás nám přitom pomohou, abychom se přibližovali krok za krokem ke svému cíli, k věčnému domovu světla, lásky, míru a pokoje.

 

Otázky a odpovědi

(8)

Pomoc umírajícímu

1. Když se duše chystá opustit své tělo, to znamená, když bratr nebo sestra vstoupí do fáze umírání, jak se mají členové rodiny a přátelé zachovat?

Představte si, co byste dělali, kdyby milovaný člověk odjížděl na dlouhodobou cestu. Pocítíme bolest rozloučení, neboť nebu­deme mít tohoto člověka delší dobu u sebe. Připravíme mu láskyplné rozloučení. Především ho ale nenecháme samotného, nýbrž zůstaneme s ním, dokud nám nezmizí z očí. Pomůžeme mu se vším, co musí ještě před odjezdem zařídit a dát do po­řádku. Posilníme ho pozitivními myšlenkami důvěry a budeme jej doprovázet s přáním všeho nejlepšího a nebudeme mu zbytečně ztěžovat osvobození z dosavadní zastávky jeho života.

 

2. Jakou pomoc můžeme umírajícímu poskytnout?

Umírající by neměl být ponechán sám sobě na pospas. Měl by u něho být někdo, kdo ho má ze srdce rád, kdo stále nepro­mlouvá k duši a k člověku, ale je prostě s ním, v tiché modlitbě a v láskyplných myšlenkách. Člověku na smrtelné posteli mů­žeme dobře domlouvat. Ale ne tím způsobem, že bychom v poslední vteřině chtěli napravit vše, co bylo celý život za­meškáno. Měli bychom mu ohleduplně říct to nejdůležitější.

Naše pomoc by měla platit především duši, která se chystá na další cestu. V hodinách umírání, při skonání těla, je duše daleko bdělejší než během pozemského života. Registruje tak každý pocit, každou myšlenku i každé slovo. Pomoc, kterou jí můžeme poskytnout, spočívá především ve vysvětlení a při­pravení duše na její přechod do onoho světa.

Přitom je důležitá modlitba, která pomůže navázat spojení s duchovní formou bytí, ke které se teď duše přenese; a sice modlitba společně s umírajícím a to tak dlouho, dokud je to ještě možné. Pak také modlitba za něho, to znamená za jeho duši, aby mohla ještě odpustit a tak se zbavit ještě některých zátěží.

 

3. Co a jak dlouho smíme mluvit přímo k duši umíra­jícího a později k duši zemřelého?

Tehdy, když je člověk už v bezvědomí, bezprostředně před odchodem na onen svět, během něho a krátce poté. Co a kolik mu řekneme, záleží na duševní zralosti umírajícího. Jestliže je jeho vědomí ještě matné, málo probuzené, pak můžeme jeho duši jen krátce vysvětlit průběh umírání a oddělení duše od těla, a upozornit ji na jejího anděla strážného, případně ji po­vzbudit k další cestě. Ostatní by jí jen ještě více vázalo k naší úrovni.

Jestliže je vědomí umírajícího člověka výše vyvinuté, pak můžeme duši říci i více. Ale i tato duše se má co nejrychleji a láskyplně předat dál.

 

4. V hromadných sdělovacích prostředcích se diskutuje na téma „Pomoc umírajícímu“. Co znamená pro duši zkrácení utrpení, když dojde k aktivnímu přivození rychlé smrti, kupř. ze soucitu?

Ne všechna ulehčení, která bychom umírajícímu rádi opa­třili, jsou skutečnou pomocí pro jeho duši. My smíme a máme trpící a umírající tělo podporovat, avšak takzvanou smrt ne­oddalovat, ani pomocí léků jeho život na Zemi zkracovat.

Pravá pomoc umírajícímu nespočívá v tom, že dáme duši možnost opustit tělo co nejpříjemněji tak, že tělo uvedeme léky do stavu bezvědomí. Nemoc a utrpení mají svůj význam pro očistu duše. Viděno z duchovního hlediska mají nemoc a utrpení tedy svůj pozitivní smysl. A tento účel bude o to lépe splněn, když budou přijímány a uznány za možnost odpykání.

 

5. Podle toho se tedy člověk, který poskytl tuto aktivní pomoc umírajícímu, zatíží?

Víceméně ano. Kdo zasahuje do přirozeného běhu života, jedno, zda jej chce zkrátit, či za každou cenu prodloužit, ten se proviňuje. Jestliže ale vím o nějakém duchovním zákoně a proviním se proti němu, je to těžší provinění, než když špatně jednám z nevědomosti, či dobré vůle.

 

6. Jestliže jsem tuto aktivní „pomoc umírajícímu“ poskytl a teprve pak pochopil, že jsem nejednal správně, jak mi může duše odpustit?

Nenavazujte žádné přímé spojení s duší zemřelého, neboť to je protizákonné, navazovat kontakty se zemřelými. Nýbrž modlete se k Bohu, aby poučil tuto duši. Neboť Kristus sídli v každé duši, On je to spojení. Skrze Něho můžeme prosit duši o odpuštění.

Měli bychom tedy prostřednictvím spasitelské síly Kristovy prosit duši o odpuštění.

 

(9)

Lékařská pomoc

7. Jednám správně ve smyslu Ducha, když daruji krev?

Každá buňka v těle nese specifické vibrace toho, komu patří. Slouží mu jako částečka celku. Svoji funkci může plnit jen na tom místě, kam patří. Jestliže jsou takové buňky - zde tedy krev - přenášeny z jednoho člověka na druhého, vzniknou vibrační nesrovnalosti. Když se poruší souhra navzájem sehra­ných sil, dojde k těžkostem. Proto Duch Boží transfuse nedo­poručuje. Ještě méně transplantace. Proto existují vůči darování krve stejné pochybnosti.

Zdali však člověk tyto souvislosti pozná a tomuto poznatku v naléhavé nouzi následuje, závisí na stavu jeho duchovního vědomí. Nikomu nepřísluší svého bližního kárat nebo dokonce odsuzovat kvůli jeho rozhodnutí, ke kterému došel; neboť bychom měli vždy respektovat svobodnou vůli druhého.

 

8. My všichni máme povinnost zachovat život. Když je narozené dítě neschopné života a je udržováno zásahy lékařů při životě, pak přece nemůžeme říci, že jsme se na něm dopustili nesprávného jednání?

To, že takové dítě zůstane při životě, může být zdůvodněné jako možnost v karmě dítěte. Nicméně se lékař nechoval podle duchovních zákonů. Jestliže je dítěti dovoleno brzy zemřít, tak bychom měli vědět, že se „dětská duše“ může vyvíjet mnohem rychleji..

K vašemu výroku: „... máme povinnost, udržovat život...“ kladu otázku: Který život míníte? Náš pravý život je duchovní život a nikoliv ten momentální, pozemský.

 

9. Ale náhody přece neexistují. Lékaři jsou v takovém případě pouze nástrojem. Lékaři musí mít přece úctu k životu?

Každá bytost je před svojí inkarnací informována o tom, co ji v pozemském životě čeká. Když se tedy může malé dítě pouze po jednom pozemském dnu opět rozloučit, znamená to milost pro onu duši. Jestliže zde ale tuto duši „uměle“ zadržu­jeme, proviníme se. Dnešní vývoj lékařství není ve smyslu duchovních zákonů.

Jestliže má být dítě udrženo naživu, je to možné pouze proto, že tato možnost je uložena v duši, v karmě dítěte. Přesto se takový lékař „proviní“, neboť natolik mají lékaři o duchovních zákonech vědět, že jen tehdy mohou zasáhnout, kde to mohou

též podle těchto zákonů zodpovědět. Všeobecně platí: V kaž­dém případě se máme snažit, moudré zákony našeho nebeského Otce následovat a učinit je pravidlem našeho jednání. Vyšší síly, které jsou činné ve vůli Boží, nás vždy vedou k našemu dobru, jedno, zda to momentálně pochopíme nebo ne.

 

(10)

Výstup duše z těla

10. Jak je to, když duše během pozemského života vy­stoupí z těla?

V době hlubokého spánku nebo je-li člověk v bezvědomí, může naše duše vystoupit z těla, je ale s ním pořád ještě spo­jena pomocí tzv. stříbrné šňůry (jako s nekonečně pružnou pupeční šňůrou).

Podle stupně svého duchovního vědomí prodlévá duše v jí odpovídajících duchovních oblastech a může - stejně tak jako reanimovaný člověk, to znamená znovu přivedený k životu ­přinést „odtamtud“ duchovní ponaučení.

Též duše umírajícího může dočasně opustit tělo. Duši, která stojí těsně před odložením těla, je umožněno krátkým pohledem do nebeských oblastí si ulehčit odloučení od fyzického těla.

 

11. Jak vypadá duše po vystoupení z těla?

Podobá se našemu pozemskému tělu. Později se podle míry svého duchovního vývoje zjemní a omládne.

 

12. Převážná většina lidí má strach před přechodem, to znamená, má strach ze smrti. Co můžeme proti tomu dělat?

Průběh smrti je podobný průběhu při porodu. Narození do materiálního života je docela přirozená událost: duše mění rovinu. Smrt je narozením se do duchovních světů.

Nejlepší přípravou na naši proměnu do jemné, nehmotné formy bytí je, se jako člověk během pozemského života na tyto světlé oblasti zaměřit. Toho dosáhneme, když se trvale obracíme k duchu našeho nitra, k Bohu, k našemu Otci a skrze život podle Jeho zákonů. Kdo je takto připraven, ten vzhlíží vstříc konci zdejšího pozemského života, ten již nebude mít žádný strach, ale pocit naděje a důvěry.

 

13. Jak může mít člověk naději a důvěru, když se teprve krátce před smrtí o této cestě dozví a teprve pak pozná, jakou cestou se měl ubírat? Současně ale ví, že touto cestou nešel?

Každé poznáni otevírá současně cestu, na které bychom toto poznání mohli následovat. V každém okamžiku je nám dáno vedení Duchem Božím prostřednictvím síly Kristovy, jestliže jsme připraveni ji přijmout. Na tomto vedení můžeme spolehlivě naši důvěru a naději stavět.

Jestliže se v naší duši nachází něco, co můžeme odstranit jen tehdy, když žije člověk určitou dobu „ve světě“, pak je tento duchovní vývoj nutný a je předpokladem k tomu, dostat se dál. Pak může být dále veden. Často může ještě člověk v tomto pozemském životě ujít velký kus cesty na pouti k Bohu. Ale probuzená duše se bude i na onom světě dále vyvíjet. Vysvětlení, rada a pomoc z duchovna jí stojí stále k dispozici, zde i tam.

 

14. Člověk zemře a platí jako klinicky mrtvý. Zažil svoje umírání vědomě; ví, že zemřel, to byla jeho poslední myšlenka. Bude ale zase probuzen k životu. Přijde pak do těla tohoto člověka stejná duše?

Jistě, neboť zde ještě nenastalo oddělení stříbrné šňůry od těla, jinak by duše nemohla být přivedena zpět. Když se duše, kupříkladu při úrazu rychle oddělí od těla, pak ještě není stříbrná šňůra přerušena, nýbrž spojuje ještě tělo a duši.

 

15. Zemře-li člověk při úrazu, je duše náhle vymrštěna z těla. Nemá duše po tomto rychlém opuštění těla potíže s tím, přizpůsobit se své nové situaci?

I zde musíme rozlišovat: jedná se o člověka, který se začal zaměřovat na Boha, či jedná se o člověka duchovně nevědo­mého, eventuálně materialistu nebo atheistu.

Rozhodující pro stav duše poté, co opustí tělo, je v každém případě její uvědomění, jak se během života v pozemské škole vyvinula.

Duše plná stínů vezme na onen svět vědomí svého nevědo­mého člověka s sebou. Její uvědomění nestačí a tudíž nevidí přes to materiální, pozemské. Nepozná duchovní bytosti, které ji přišli na pomoc a dokonce je odmítne a pošle pryč. To může trvat velmi dlouho, než taková duše pochopí svoji novou situaci a začne ji akceptovat.

Zatímco duše zaměřená na duchovní svět, vděčně přijme nabídnutou pomoc ze strany duchovních bytostí a najde bez potíží cestu k jí přiměřenému duchovnímu světu.

 

16. Jak je to s dušemi těch, kteří byli zavražděni nebo odsouzeni k smrti?

U duší, kterých se to týká, jsou i zde dvě rozdílné situace. Odsouzený k smrti ví, že odejde na druhý svět a podle úrovně svého duchovního vědomi se na to připraví, tak jak jsme již dříve uvedli.

U někoho, kdo byl náhle zavražděn, to bude podobné jako u toho, kdo zemřel následkem úrazu. Když nežije v ustavičném vědomí Božím, tak nebude také na tento případ připraven a proto se jeho duše lekne.

 

17. Když duše odloží tělo, uvidí pak Boha?

Také zde je rozhodující stav duchovního uvědomění duše. Jestliže je duše v tomto okamžiku již zcela očištěna, nebude to dlouho trvat, než spatří Boha. Než můžeme předstoupit před Boha jako ryzí čisté duše, musí většina z nás Nejprve projít očištěním, abychom vůbec mohli snést Jeho nepředsta­vitelné světlo.

 

(11)

Pochování těla, kontakt se zemřelých

18. Škodí zpopelnění duši? Smíme vůbec tělo zemře­lého spálit?

To zase záleží na stupni duchovního vývoje každého jedince. Kdo je duchovně vyspělý, ten se může rychle odpoutat od těla. Je-li člověk ještě silně vázán k Zemi, pak pocítí duše při spalování těla bolest, neboť je víceméně se svým dřívějším tělem spojena.

 

19. Smíme myslet na zemřelého nebo ho tím přitahu­jeme zpět k Zemi?

To záleží na druhu myšlenek. Myšlenky jsou síly a myšlenky mohou poutat. To nejlepší, co můžeme udělat pro ty, co opu­stili Zemi před námi je, že je přenecháme lásce jejich nového života. Jakmile je nám to možné, měli bychom upustit od toho, považovat je nadále za součást našeho pozemského života.

Modlitby za zesnulé jsou nejkrásnějším projevem služby z lásky, jakou jim můžeme prokázat.

 

20. Není to zcela přirozené, že vzpomínám na své zemřelé dítě a na svého zemřelého manžela? Nemám na ně myslet s úctou?

Uvědomme si jednou, kdo je „můj muž“ a „moje dítě“! Oba nejsou mým vlastnictvím. Jsou samostatnými duchovními bytostmi, duše, které šly na pozemské pouti kousek cesty se mnou. Spojuje nás karmický (osudový) svazek a proto máme také vůči ním jednat podle přikázání lásky, které je nám pro všechny naše bližní přikázáno.

Když naše společné putování skončí a oni odejdou z po­zemského života, nemáme právo je zadržovat. Nýbrž nechat je volně jít a nevázat je na sebe nepřiměřenými vlastnickými nároky - to je pravá, nezištná láska! Myšlenka úcty k ním ­ta tím nebude ukrácena.

 

21. Čím zadržují truchlící pozůstali duši zemřelého na Zemi?

Za prvé se svými bez vyjímky sobeckými prosbami ve smy­slu: „Neopouštěj nás! Zůstaň s námi! Pomoz nám!“ Těmto prosbám se nemůže v podstatě žádná duše vyhnout. A za druhé karmickou vazbou, která nemusí být v každém případě smrtí zrušena a ne vždy se všemi pozůstalými rozvázána. Karmická vazba znamená také něco jako společné spojení, až do doby, kdy se toto karmické spojení, tato karmická vlákna, rozpustí.

Smutek může být též sebelítost. Přezkoumejme sami sebe.

 

22. Máme chodit po léta na hřbitov a navštěvovat hrob zesnulého, či vážeme tím duši na sebe?

Jestliže duše poznala pravdu a tím i svojí duchovní cestu, tak se nenechá již zadržet. To závisí zase na výši jejího uvědo­mění.

Návštěva u hrobů může být také sebelítost truchlícího a může jak u pozůstalého, tak i u duše, která stejně ještě k pozemskému směřuje, udržovat pouta, která by vlastně měla být zrušená. Návštěva hřbitova tudíž nepřináší nic kladného.

 

23. Můžeme zemřelého prosit o odpuštění?

Ano, ale ne tím, že ho přímo oslovíme, neboť tím přitahu­jeme jeho duši zase k Zemi. Měli bychom ho poprosit o od­puštění prostřednictvím Ježíše Krista.

 

24. Bylo řečeno, že se my lidé jako duše zase znovu sejdeme v nebeských rovinách.

Každá duše může stoupat jen tak vysoko, jak to odpovídá stupni jejího vývoje. To je otázka stejnorodých vibrací. Až bude každá duše plně vyvinutá, shledá se ve svém domově zase se všemi milými.

 

25. Jak posuzujete výzkum o našich předcích?

Výzkum o předcích je proti zákonitosti Boží, to znamená, že výzkumník se váže na minulost v tom smyslu, že vlastně vyhrabává mrtvé, tím je přivádí zpět a zase je poutá na sebe. Jak on sám, tak i duše pokrevních předků budou zadrženi na cestě k dalšímu vývoji. Když jsou mezi nimi ještě duše vázané k Zemi, dáváme jim tak možnost se na nás přisát a tak naším prostřednictvím realizovat to, od čeho se ještě neod­loučili.

Poslové Boží se neúnavně snaží pomoci každé duši. Přitom jim stojí všechny vysoké a světelné síly k dispozici. Duchovní bytosti pověřené ochranou, vedením a ponaučováním duše, jí slouží silou božské lásky a moudrostí a učiní vše, co je jen myslitelné, aby svého chráněnce dovedli tam, kde i on sám pak bude šťastnější. Jejich působení je ohraničeno pouze respektováním svobodné vůle dané duše, která jejich pomoc bud přijme nebo odmítne.

Co ale můžeme pro duše našich předků učinit: modlit se za ně. Modlitbou můžeme těmto duším pomoci; a to odpovídá též Božím zákonům.

 

26. Co máme dělat, když duše i přes naše modlitby stále znovu na nás doléhá?

Měli bychom být trpěliví. Trpěliví v různých směrech. Nadále se modlit a sice ne k duši, ale ke Kristu. Prosme Krista, aby duši pomohl. V modlitbě se nachází velká síla. Bulme tedy trpěliví a důvěřujme našemu Pánu!

Může se ale též stát, že aniž bychom v tomto směru něco chtěli podniknout, se od dotěrnosti duše oprostíme a sice v důsledku našeho vlastního vyššího duchovního vývoje.

Tak přijde často pozemsky vázaná duše k zamyšlení, neboť zažije, jak se člověk jejímu vlivu důsledkem vlastního vyššího duchovního vývoje vyhnul. Dokonce se může stát, že upou­taná duše dospěje k jinému přesvědčení a sama nastoupí cestu ke světlu.

 

27. Jak můžeme zemřelému pomoci modlitbou, když se vše řídí podle zákona příčiny a účinku?

Prostřednictvím naší modlitby působí milosrdenství. Tím se může zmírnit účinek zaseté příčiny. Do jaké míry může být účinek zrušen, to zná pouze Otec sám. Jisté je, že nám chce svým působením vždy jen pomoci. On je věčně dávající. On ví, jak nám může nejlépe pomoci.

 

28. Není to opovážlivost, prosit Nebeského Otce?

Máme dokonce prosit Otce, aby daroval duším více síly, aby mohly litovat. Pán Bůh nás nabádá stále znovu a znovu: „Modlete se za své bližní!“

Prostřednictvím láskyplné modlitby se může uvolnit po­zitivní energie.

 

29. Smíme se modlit i k ochrannému duchu?

Modlete se k Bohu Otci nebo ke Kristu. Tím dosáhnete též ochranného ducha. Když chcete na něho s láskou myslet, má to též svůj účinek; to ho bude těšit - ale modlete se stále k Nejvyššímu, tedy k Bohu Otci nebo ke Kristu.

 

30. Smíme se modlit za duši zbavenou těla?

Máme se modlit k Pánu, aby daroval duši sílu k poznání, nikdy se však nemodlit přímo k duši, neboť zde je nebezpečí, že ji na sebe upoutáme. Duši máme vždy odevzdat do požehnání Božího.

 

(12)

Sebevražda

31. Jak probíhá smrt u sebevrahů?

Při sebevraždě probíhá oddělení duše od těla jako vždy. Také tato duše má po svém odhmotnění možnost učinit při zpětném pohledu na svůj pozemský život pokání nad svým činem a dosáhnout odpuštění.

K sebevraždě je třeba říci, že v zásadě není možný únik před vlastní vinou zapříčiněným osudem (karmou). Duše jej vezme s sebou do oblastí onoho světa a musí jej později odčinit. Ukazuje se, že sebevražda nás dlouho zatěžuje, často v průběhu mnoha dalších inkarnací.

 

32. Je také sebevrahovi předurčen čas smrti?

Kdyby probíhal lidský život zcela podle vůle nebes, mohli bychom o předurčení mluvit. Jestliže se ale k tomu přidruží též vlastní vůle člověka, to znamená lidská vůle, která se ne­ztotožňuje s vůli Boží, pak se může samozřejmě plánovaný okamžik smrti změnit.

Sebevražda znázorňuje extrémní formu nezákonitého zá­sahu vlastní lidské vůle, která pak zcela cílevědomě předurčený okamžik smrti poposune.

 

33. Jaké následky má sebevražda pro dotyčnou duši?

Duše sebevraha nemůže především nastoupit cestu do čis­tých světů. Žije dál se všemi svými problémy, které jí dohnaly k sebevraždě, ale nemá už možnost jako předtím v pozemském životě, se od těchto problémů oprostit.

 

34. Na onom světě musí být jistě všechno lépe organi­zováno. Tam musejí přece existovat andělské bytosti, které duše vedou a jim pomáhají. Duše nemohou přece nekonečně bloudit sem a tam!

Organizace a andělská pomoc nechybí, ale duše, které na zemi byly jako lidé neponaučitelné, umíněné a zarputilé, jsou také na onom světě. A proto je mnohdy ponaučeni těžké. Tak i zde na Zemi děláme mnohé, o čem víme, že by bylo lepší toho zanechat.

Věčně ale tyto duše nebloudí sem a tam. Stále jim je nabí­zena pomoc a jednou přinese tato pomoc také ovoce. V každé zatížené duši je uložena jiskra Kristova, síla, která neustále vede duši a popohání ji domů. Prostřednictvím této síly dojde jednou - dříve nebo později - každá duše svého osvobozeni a spasení.

 

35. Mohou se sebevrahové zase inkarnovat?

Každá duše, kterou poutají vlákna provinění k Zemi, půjde zase na Zem, tedy bude se zase inkarnovat.

 

36. Musel jsem být svědkem toho, jak zdravá matka onemocněla rakovinou. Potom si vzala život požitím tablet, protože byla zoufalá. Přece neudělala nic špat­ného?

Tato nemoc nevznikla bez příčiny. Nemoc chce vždy člo­věku něco říct; nemoc musí být také přijímána a snášena, neboť jedině tak může karma vytéci.

Jestliže se pokusím vycházející karmu zablokovat, srazí mě to zase v mém vývoji zpět.

Jestliže se v těle projeví nemoc, znamená to, že by vina chtěla vytéci z duše do materiálního těla. Duše celý komplex viny odevzdá. Proto máme být všichni vděční, když nás po­stihne tělesné utrpení. V uvedeném případě by mohla tato žena vzít kupř. léky na utišení bolesti a zamyslet se a tím dojít k poznání svého duševního proviněni. V duchovním světě to není tak rychle možné. Za určitých okolností by dokonce bylo možné se uzdravit.

 

37. Právě jste řekli, že ta žena měla vzít prostředky k utišení bolesti. My víme, že Duch Boží tyto léky ne­doporučuje. Jak je možné tyto dvě výpovědi sladit do­hromady?

Pomocí léků utišující bolesti je možné ulehčit starým a těžce nemocným lidem jejich utrpení, takže mají možnost se ve svých posledních dnech obrátit a zaměřit na našeho nebeského Otce.

 

(13)

Karma a reinkarnace

38. Je už při narození naprogramovaná smrt?

Ano, ale špatným chováním můžeme svůj život zkrátit a správ­ným zase za určitých okolností prodloužit.

 

39. Jak jsou posuzovány chyby, kterých jsme se dopu­stili z nevědomosti?

Nemají tak těžké následky jako ty, kterých se dopustíme vědomě. Když dojdeme k poznání, můžeme prosit o odpu­štění, aby nám dříve spáchané chyby byly odpuštěny. Jiný­mi slovy: člověk prosí poškozeného o odpuštění. Jestliže do­tyčný již nežije v pozemském oděvu, prosíme Krista v našem nitru o odpuštění. Tímto způsobem dosáhne prosba jistě svého cíle.

 

40. Když je z nemocného těla vyplavena karma a duše vkročí do onoho světa, bere s sebou ještě zbývající karmu?

Když něco zbude, vezme to duše sebou.

 

41. V čem spočívá smysl toho, když zemře nemluvně?

Taková duše má možná ještě jen malou vinu k odpykáni. Třeba to ale také může znamenat, že nemluvně pomáhá matce, aby se zamyslela nad smrtí.

 

42. Není to ale zvláštní trest muset zemřít jako dítě anebo zemřít dokonce při porodu a vůbec se nedočkat života?

My lidé jsme zvykli na to, považovat náš pozemský život za ten život a často je nám zatěžko přijmout to, co nás nyní Duch Boží učí, co si máme uvědomit: Náš pravý, původní a nezničitelný život je naše duchovní existence. Tato duchovní existence existovala před naší inkarnací a bude i po naší in­karnaci nadále existovat. Dítě, které smí po krátké zastávce v prostoru a čase jít, tedy život neztrácí, naopak ono jde tím více zpět do svého původního života. Pro tuto duši se můžeme s útěchou radovat.

Již inkarnace sama o sobě znamená odpykání viny. (Tím, že dítě nemá čas se v pozemském životě znovu zatížit, je duši krátkou inkarnací odebrán díl nebo zbytek duševního provi­nění, které ještě předtím nesla.)

Když zemře dítě, nebude duchovně vyvinutý člověk proto držet smutek, i kdyby to bylo vlastní dítě, nýbrž bude se spolu s duší dítěte radovat nad touto velkou milostí.

 

43. Podobají se naše těla od inkarnace k inkarnaci?

Ano. 

 

44. S kterými dušemi budeme zase pohromadě?

To je otázka vibrací stejného druhu a stejného zatížení.

 

45. Kdy ztratí duše vzpomínku na to dřívější?

To se musí vidět takto: V duchovních vrstvách (oblastech) duše nezapomene své dřívější životy, pouze tehdy je její paměť zakryta, když jde do nové inkarnace. Kdyby tomu tak nebylo, byla by již naprogramovaná. Neměli bychom se snažit o to, dozvědět se něco o našem dřívějším životě. To, co musíme teď poznat, abychom se vypracovali k vyššímu duchovnímu vědomí, si zcela jistě během zdejšího života uvědomíme.

 

46. My víme, že jsme již několikráte byli na této zemi, Když teď moje duše vystoupí z těla, budu pak vědět o svém dřívějším životě, jaké nepřístojnosti jsem dělal?

Je nám řečeno, že potom vše uvidíme.

 

47. A když jsem se nevyvinul dál a nedospěl výše?

Jestliže jsme nevyužili svůj pozemský život k tomu, abychom dosáhli vyššího duchovního vývoje, pak jsme nesplnili smysl a úkol své inkarnace. Pak jsme promarnili Božskou silu a ener­gii. S prázdnýma rukama se vrátíme zpět z pozemského puto­vání. Jestliže jsme zde na Zemi nedosáhli cíle jedné školní třídy, pak musíme třídu opakovat, než smíme postoupit do další.

 

48. Může duše nahlédnout do své dřívější rodiny?

Ano, ale neměla by to dělat. Výše vyvinutá duše potom ani necítí žádnou potřebu.

 

49. K mé svobodě patří přece ale také přehled duše, abych mohl poznat vlastní chyby?

Jistě, ten také dostanete.

Před příchodem na Zem budou duši ukázány možnosti, které leží v nadcházející inkarnaci. Po odložení těla má duše opět možnost vše poznat, co mohla v předcházející inkarnaci odčinit.

Jako ve zrychleném filmu může duše ještě jednou před vy­stoupením z těla prožít svůj poslední pozemský život. Může sama poznat, jak dalece se jí podařilo uskutečnit svoje před­sevzetí - zda dosáhla tzv. postupu do vyšší třídy - zda do­spěla o kousek blíže k absolutnu a k Otci.

 

50. Když se člověk znovu narodí a v předešlém životě zažil něco zlého, co mu způsobilo velká muka, která jsou v duši teď uložena, můžeme v sobě pocítit varování, když se k něčemu podobnému bude schylovat, takže si člověk nebude troufat, učinit totéž ještě jednou?

My jsme ustavičně varováni vnitřními impulsy, když se v takovémto nebezpečí nacházíme. Otázka je, jestli uposlechne­me a podle toho jednáme.

Duch Boží nás nenechává v nevědomosti. Ted je nám na­bízeno jít vnitřní cestou. Čím více roste poznání v nás ­a o nás - tím více bude to, čím je duše obalena a co je v ní uloženo, stoupat do našeho vědomí. Potom se budou pomalu objevovat obrazy duše. Tímto způsobem se můžeme postupně vyrovnat s minulostí. Není to tedy tak, že musíme zůstat v nevědomosti o tom, co nás zatěžuje.

 

51. Jak je to, když civilisté následkem války náhle přijdou o život, aniž by na tom nesli znatelnou vinu? Vím již, že i to je podmíněno naší karmou, ale snad to můžete ještě jednou vysvětlit.

Zde musíme předeslat, že v celém vesmíru neexistuje žádná náhoda. Neboť kdyby existovala jedna jediná náhoda, zname­nalo by to chaos. Stejně tak jako není setkání mezi lidmi ná­hodné. Přijde nato, jak toho člověka potkám, i když to je třeba jen někdo na ulici, kdo se ptá na cestu. I to může být karmická větev, kterou jsem musel potkat. To může být kupř. někdo, komu jsme v minulém životě jednou velmi stroze odepřeli dát informaci. Tímto setkáním mám možnost to zase odčinit.

Když lidé, kteří se sami na válečném konfliktu nepodílejí, ale přesto pod ním trpí nebo dokonce přijdou o život, tak je docela možné, že jejich duše v dřívějším životě nesly vinu na tom, že jejich tehdejší spoluobčané přišli o život ve váleč­ných nepokojích. Tím, že teď sami přijdou při váleč­ném konfliktu o život, bude odčiněna část jejich viny. Ve všem, co propukne v lidech před, během a po válce v souvi­slosti s nepokoji a ohrožením existence, může vést k odtoku karmy všeho druhu. Ale může též vzniknout nová karma, neboť tam, kde řádí negativní ničící síly, přidruží se k tomu větší měrou vlivy z těch, tomu odpovídajících vibračních oblastí. Strach, starost, panika a mnoho jiného otevřou pak silám tem­ných mocností brány dokořán.

 

(14)

Planety a očistné roviny

52. Po tělesné smrti neexistuje pro duši pojem prostoru a času. Na druhé straně máme žít na jiných planetách. Zde je přece jistý rozpor.

Existuje sedm oblastí pádu, sedm různých vibračních vrstev - rovin. Tyto ale nejsou stupňovitě seřazené, nýbrž přechá­zejí jedna v druhou. Každá planeta rozličných galaxií je ob­klopena těmito sedmi rovinami. Po smrti jde duše do jedné z těch čtyř očistných vrstev, na jednu z těch mnoha planet, kde najde ty vibrace, které odpovídají její vlastni vibraci.

 

53. Můžeme planety, na kterých jsou zemřelí, ještě vidět a můžeme tyto duše také vnímat svým zrakem?

Ano, tyto planety můžeme vidět. Též na zemi žijí duše. Když ale duše žije na určitém stupni, mohou ji vnímat a ji rozumět pouze ti, kteří jsou na stejném nebo vyšším vibrač­ním stupni. My lidé můžeme svým materiálním zrakem vní­mat jen materii.

 

54. Země je jediné místo, kde jsou všechny stupně du­chovního vědomí pohromadě. Existují ještě jiné planety, na kterých žijí hmotné bytosti?

Země je jediným místem, kde žijí hmotné bytosti.

 

55. Údajně je Země nejnižším stupněm vesmíru, hlou­běji už nemůžeme padnout. Duše, které se na Zemi zdržují jsou ty, které jsou nejdále od Boha vzdáleny nebo jsou zde ještě jiné duše, ať již v hmotném těle či nehmotném?

Země je tím nejvzdálenějším bodem od Boha v celém ve­smíru. Pak následují astrální roviny, dále očistné vrstvy, potom přijde světelná zeď a za ní čistá nebesa. Jediné místo, kde se nacházejí bytosti všech vývojových stupňů a rovin, je Země.

Je obývána lidmi, jejichž duše se extrémně vzdálily od Boha, tak i lidmi, jejichž duše jsou duchem zralejší. Na naší planetě se nacházejí všechny kategorie duchovního vývoje, až k čistým ryzím bytostem světla, které se inkarnovaly na této Zemi proto, aby zachránily padlé, zatížené duše a pomohly jim najít správ­nou cestu zpět domů.

Ve stavu nehmotném jsou zde jen duše, které jsou připou­tané k Zemi a které jsou silně, zatížené. Kromě toho zde ale vykonávají službu ryzí duchovní bytosti v úloze andělů stráž­ných, tak jak to činí i ve všech ostatních oblastech pádu (pad­lých duší).

 

56. Četl jsem v jednom projevu, že duše po své smrti přijde, dle stupně své vibrace, do určitých astrálních oblastí, kde se jí dostane odpočinku a ponaučení. Teď mi to nějak nesouhlasí, s těmi dušemi, upoutanými k Zemi.

Předtím jsme se dozvěděli, že situace každé duše při jejím přestupu do onoho světa je velmi různorodá. V jednom svém projevu řekl Kristus, jak strom padne, tak zůstane ležet.

Někdo, kdo pokládá život na Zemi za jediný život, ten nebude mít v sobě tolik duchovní síly, aby se vůbec přesto přenesl, že existuje ještě něco jiného.

Bude nadále hledat možnost uplatnění na této Zemi a ne­bude se vůbec snažit hledat možnosti jít někam jinam.

Na základě své svobodné vůle zůstane tedy v pozemské sféře, zůstane jako duše připoutaná k Zemi a neodejde do astrální oblasti, dokud nezmění své přesvědčení a nechá se vést dál od vedoucího anděla.

 

57. V čem spočívá úloha či práce duše po tělesné smrti?

Očistit všechny duševní částice od zatížení a tím ji osvítit. Toto osvícení a očista probíhají tak, že například rozpozná své chyby, lituje jich, uvede vše do pořádku a více je samo­zřejmě neopakuje.

To je možné i v duchovním těle prokazováním služeb lásky jiným duším. To je její hlavní úkol. Nebudeme pak pracovat pro svůj každodenní chléb, ale pro své každodenní zdokonalení.

 

58. Duše se může v duchovním stavu dále vyvíjet, může se též znovu zatížit?

Další zatížení není možné, ale může se stát, že zůstane v tom stavu, ve kterém je, to znamená, že nepokročí kupředu.

 

59. Musíme dělat zásadní rozdíl mezi astrálními a k Zemi upoutanými dušemi?

Ano. 

 

60. Kam jde vlastně duše, když jde do nového života; jde eventuálně i do těla zvířete či jinam?

Zpětný vývoj do duše zvířete není možný.

 

61. Když byla duše ve svém pozemském těle pijákem a nyní je upoutána k Zemi a v duchovním stavu teď jde do hostinců a pověsí se na pijany, aby s nimi pila, pak se přece ta duše zatěžuje?

Také duše upoutaná k Zemi se nemůže nadále zatížit. Žije takříkajíc ve snu, i když se pověsí na pijáka a domnívá se, že s nim pije. Každý člověk, i piják, má svobodnou vůli, kterou nemusí podřizovat připoutané duši. My, kteří žijeme v po­zemském oděvu, se též nezatížíme tím, když ve snu třeba někoho zabijeme.

 

62. Má k Zemi upoutaná duše takzvanou „svobodu blá­zna“? Může jednat protizákonně bez následků pro sebe?

Připoutaná duše nemůže sama jednat, může pouze působit na lidi, kteří se nechají ovlivnit. Na Zemi jsme vystaveni mnohým nebezpečím a pokušením. Neustále se musíme osvěd­čovat. Zatížit se můžeme jen tehdy, když těmto vlivům pod­lehneme.

 

63. Kde se octnou zločinci po smrti? Zločinci jako např. vrahové nebo lidé, kteří se provinili proti přírodě?

Duše bez těla cítí, smýšlí, chce a jedná tak, jakoby byla ještě v těle. Chová se tak, jak to odpovídá stavu jejího vědomí. Zdržuje se ve vibračním poli, které jí odpovídá.

Podle zákonitosti, že „stejné přitahuje opět stejné“ („rovný rovného si hledá“), je duše obklopena jí rovnými: když zůstane na Zemi, bude obklopena lidmi, kteří této vibrační oblasti odpovídají, v astrálních oblastech odpovídajícími dušemi. V du­chovních oblastech je duše obklopena pouze jí rovnými. Jí podobné duše na ni působí jako zrcadlové obrazy, protože podněty duší (jí podobných) jí chybějí. Duše je tam také zadržovaná jakýmsi skupinovým duchem. Ale ani takové duše nejsou bez ochranného ducha, to znamená, že ani ony se zde nenacházejí bez dalších duchovních impulsů, které je nakonec krok za krokem přivedou zpět k Otci. Z těchto výše jmenova­ných důvodů to má takováto duše v duchovních oblastech podstatně těžší než na Zemi, aby se mohla dále a výše vyvíjet.

 

64. Jak probíhá odpykání viny a vyšší duchovní vývoj v astrálních oblastech?

Zrání duše v astrálních nebo očistných oblastech je mnohem těžší a zdlouhavější než na Zemi. Přestože pojem času existuje pouze v materii, dá se říci, že to trvá déle, než se duševní tělo vyčistí a prozáří.

Zásadně je duševní vývoj, - zde i tam - založen na tom, jak dalece je vyvinuta nezištná láska. Cesta zpět k Bohu vede ­zde i tam - přes sebepoznání a uskutečnění, to znamená zba­vení se špatného a chyb. Tyto procesy jsou v duchovních oblastech mnohem zdlouhavější a též částečně značně bolest­nější, než je tomu v lidské podobě na Zemi.

 

65. Přijde duše dítěte na onen svět jako dospělá nebo jako dítě?

Zemřelé dítě je na onom světě jako duše dítětem a i tam musí projít stejným vývojem jako by to bývalo učinilo na Zemi. Tam ale ve sférách dětských, které odpovídají jeho vědomí.

Duše dětí jsou mnohem otevřenější co se týče učení Ducha. Lehčeji přijímají nebeský Boží pořádek a možnosti duchovní reality a tím se rychleji vyvíjejí. Tím, že ještě nejsou pozna­menány intelektuálními názory a vázány na to a ono, rostou a vyvíjejí se bez překážek než duše, která je dlouhým životem na Zemi rozpolcená. Jejich vývoj v duchovních oblastech je plný radosti z objevu nových duchovních možností. Jim se víceméně podaří pochopit celek, neboť jsou mu ještě blíže. Rozšiřují své vědomí, aniž by se namáhaly, spíše jakoby si hrály. Proto ten název „dětské sféry“.

 

(15)

Všeobecné otázky

66. Co je to částečková struktura duše?

Duše je vybudována na základě částečkové struktury. Jed­notlivé částečky jsou světelné buňky a obsahují prvky Boha.

Částečky jsou seřazeny jakoby v podobě rybích šupin. Životem v nesouladu s Božími zákony se zmenší intenzita záření v této částečkové struktuře, pak se dá hovořit o zastínění duše.

 

67. Znamená to ochranu, když je poznání při inkarnaci zakryto?

Samozřejmě, neboť kdybychom mohli provinění během posledních životů vidět, neměli bychom odvahu a důvěru znovu začít.

 

68. Kdyby někdo vynaložil námahu a ze dne na den odložil své chyby, bylo by možné dosáhnout vnitřního zraku?

Ano. Člověk, který se snaží a je připraven odložit své chyby, se duchovně vyvíjí a bude mu umožněno nastoupit mystickou cestu. Neustálým spojením s naším Pánem může Jim být přímo veden a inspirován.

Avšak odložení chyb jde krok za krokem. Odložit všechny chyby ze dne na den je nemožné.

 

69. Mohu během jednoho života absolvovat všechny stupně?

Ano. 

 

70. Víte, je mi 80 let, je mi jasné, že můj život se sklání ke konci. Chtěl bych vědět: Jak to jde dál? 0 vnitřní cestě jsem se dozvěděl teprve teď.

Dnes jste slyšel tolik o životě v jiných světech. Leccos jste již věděl předtím. Když si během posledních let svého života vše uvědomíte a zaměříte se na našeho Pána, Ježíše Krista, po odložení vašeho těla nebudete trvat na tom zůstat v materii, nýbrž v duchovních oblastech pokračovat ke světlu, pak se nemáte čeho bát.

 

71. Vše, co intelektem zpracuji, mi může velice pomoci tím, že lépe pochopím a mohu se správně chovat. Ten dnešní den mi přinesl mnoho poznání. Jak dalece mi pomůže toto poznáni na mé cestě?

Naše celé poznání je jako poznání na mapě. Velice nám pomůže, abychom se rychleji v nové zemi zorientovali. Co se týče dalšího, je intelektuální poznání pro cestu do nitra ne­podstatné. Tím se povyšuje pouze pocit našeho já a naše sebe­vědomí. Celé poznání má konec konců pouze tehdy cenu, když jej v sobě uskutečníme.

 

72. Když se mi nedaří dobře, pak jsou to duše, které mě ovlivňují?

Nejdříve se sám dostanu do nižší vibrace tím, že neodpo­ruji nízkým pocitům a myšlenkám. Nechám je v sobě narůst, tím se dostanu do této vibrace. Zůstanu-li v ní, aniž bych došel k poznání: stop, příteli, kde se to zase pohybuješ - pak se přiblíží ty duše, které v této vibraci jsou a ještě více mé ovlivní. Neboť stejné přitahuje stejné, to je Boží zákon. Tím také přitahuji duše, které jsou na tuto vibrační sféru zde na Zemi připoutány. Tyto mě mohou ještě více strhnout, když se jim poddám.

 

73. Není zde také několik dobrých duchů?

Jistě, náš strážný duch je zde a miliony čistých duchovních bytostí, které se snaží člověka vést.

Zeptejte se například sám sebe: jak jste se dostal na tuto přednášku? Jak se lidé dostanou do určitého směru? Neexis­tují žádné náhody a tak mnoho těchto dobrých duchů nás lidi vedou neustále tam, kde máme možnost najít cestu. Sa­mozřejmě my máme možnost podnět přijmout nebo ne.

 

74. Ovlivňuje strava duševní vývoj?

Zcela jistě: Duch hovoří zcela jednoznačně a jasně, že se máme živit plody, které nám Země svobodně dává, při naší nynější životosprávě to nebude stoprocentně možné.

Duch svatý nám doporučuje postupovat krok za krokem. Když někdo např. jí maso, pak se může snažit postupně kon­sum zmenšovat. Člověk by toto neměl dělat z důvodů zdra­votních, tzn. vnějších, s tím, že řekne: maso škodí mému tělu, ale z přesvědčení: zvíře je můj druhý bližní a jestliže jej jako svoji potravu zabiji, pak jsem zavraždil.

Harmonický duchovní vývoj v sobě obsahuje všechny ži­votní oblasti, tedy i životosprávu. Neboť vše je vibrace. Toto poznání bylo samozřejmě během staletí částečně otřeseno. Proč, to víte vy sami.

Pomalu bychom měli dospět k životosprávě, která poslouží našemu duševnímu vývoji.

 

75. Tak dlouho, dokud člověk jí maso, není dostatečně čistý, aby nastoupil vnitřní cestu?

Kdo chce nastoupit cestu nitra, nedostane žádné příkazy, co se týče jídla. Vývojem svého duchovního vědomí dojde sám k poznání, co je správné. Z lásky k Otci a jeho tvorstvu odloží z vnitřní potřeby postupně vše, co neodpovídá Božím zákonům.

 

Citáty

„Dnes můžeme s absolutní jistotou říci, že smrt toho druhu, jak jsme jí rozuměli, ve skutečnosti neexistuje. Nemám nej­menších pochyb o tom, že náš duch, naše duše - nebo jak to chceme nazývat - smrt našeho fyzického těla přetrvá.“

Dr. Elisabeth Kiibler-Ross

 

„Kdybychom mohli zjistit, co se s námi skutečně po naší smrti stane, mohli bychom miliónům lidí ulehčit odchod z tohoto světa.“

Dr. Elisabeth Kiibler-Ross

 

„Když je umírání zcela jiné, než jsme si stále mysleli, bude také náš život jiný!“

Johann Christoph Hampe

 

„Smrtí zamění člověk se všemi svými vlastnostmi fyzický svět za duchovní, kde má svoji duchovní podobu. Bezprostředně po pozemské smrti žije vnitřní člověk nebo duchovní bytost na onom světě dál. Život tedy není smrtí přerušen.“

Emanuel Swedenborg

 

„Potom jsem se stala pečovatelkou a toto poslání jsem vyko­návala 20 let. Byla jsem svědkem mnoha úmrtí, ale vždy, bezprostředně poté jsem viděla, jak duchovní forma, jako éterický dvojník lidské formy, nabyla podoby nad tělem, ze kterého se vytratil život a zmizela.“

Joé Snell

 

„Smrt se podobá spánku. Člověk necítí při přechodu žádnou bolest, nanejvýš v případě nějakých tělesných potíží a zvlášt­ních duchovních podmínek. Stejně tak jako vyčerpaného člo­věka přepadne hluboký spánek, tak přijde na člověka spánek smrti.

K mnohým přijde smrt tak náhle, že si mohou jen ztěží ujas­nit, že opustili materiální svět a vstoupili do světa duchů. Zmateni skrze mnohé nové a krásné věci, které kolem sebe vidí, mají dojem, že navštívili oblast nebo město fyzického světa, kde ještě nikdy předtím nebyli. Teprve poté, když jsou přesně ponaučeni a ujasní si, že jejich duchovní tělo se odli­šuje od jejich dřívějšího materiálního těla, poznají, že skutečně byli přesazeni z materiálního do duchovního světa.“

Sodhu Sundar Singh

 

 

Autor knihy: Neznámý
Nakladatelství: Univerzální život
Rok vydání: 2000

 

 

Seriál Brána smrti

Brána smrti